Valentýn je již dlouho kulturním prubířským kamenem: nevysloveným testem pokroku, párů a plánování budoucnosti. Tento svátek mění intimitu na veřejnou ukázku, posuzovanou podle výhrad, darů a očekávání, že láska by měla být viditelná a stálá. Pro mnohé se to promění v každoroční inventuru toho, kde by měli být, spíše než kde ve skutečnosti jsou.
Po léta byl tlak na naplnění těchto očekávání obrovský. Vzestup sociálních sítí to jen umocnil a proměnil milníky ve vztahu v okázalé úspěchy. Randění ve 30. letech se stalo méně objevným a více odsuzujícím, přičemž Valentýn sloužil jako ostrá připomínka toho, zda se vztah posouvá „vpřed“ – směrem k manželství, dětem nebo nějaké jiné předem určené budoucnosti.
Toto očekávání není náhodné. Moderní kultura často považuje romantické partnerství za předpoklad štěstí, takže osamělost se zdá být nevýhodou. Otázky nejsou kladeny přímo, ale prostupují atmosférou: Jedete podle plánu? Jste usazeni?
Jedna žena vzpomíná na Valentýna, kdy byl tlak dusivý. Zdálo se, že dokonalý partner do toho pasuje, ale pod povrchem měla pocit, že se nutí o něco usilovat. Upřímně chodila několik let s různými lidmi, ale nedokázala si představit budoucnost s žádným z nich. To, co začalo jako osobní selhání, se pomalu změnilo v sebeuvědomění.
Bodem zlomu nebylo jedno odhalení, ale série malých změn. Nezodpovězené zprávy přinášely úlevu, ne frustraci. Druhé rande nebylo naplánováno. Rozhovory utichly bez dramatu. Rozchody bolely, ale také si vyjasnily, co chtěla. Začala chápat rozdíl mezi námahou a lehkostí, naučila se důvěřovat svému odporu, místo aby s ním bojovala.
To vedlo k tiché expanzi jejího života za hranice romantických zálib: dobrovolnictví, pilates, psaní, mezinárodní cestování a dokonce i zahájení vlastního podnikání. Jak prázdno zaplňovaly další vášně, potřeba romantického uzavření se zmenšovala. Rozchody přestaly mít pocit selhání a začaly se cítit jako lekce.
Nakonec si uvědomila, že skončit neznamená selhat; to znamená, že se chránila. To, co kdysi vypadalo jako odmítnutí, se změnilo v sebedůvěru. Bod obratu vyvrcholil večeří na Galentýna s blízkými přáteli – oslavou opravdového spojení bez předvádění a posuzování.
Nyní, ve 40 letech, přistupuje k Valentýnu jinak. Toto už není zkouška, ale úvaha: příležitost vidět ženu, která se nehrnula do života, kterým si nebyla jistá, někoho, kdo se naučil naslouchat své vlastní jasnosti. Stále chodí, ale s menším tlakem. Ví, že šťastný a naplněný život nezávisí na romantice.
Na tohoto Valentýna má v plánu povečeřet s kamarádkou, přečíst si knihu a poslat srdečné vzkazy. Květiny na jejím stole budou od ní samé – symbol sebelásky a spokojenosti. Tento svátek se stal spíše oslavou toho, co je, než toho, co chybí.
Pro mnohé se Valentýn stává spíše osobním prohlášením než společenským závazkem. Tato změna paradigmatu je o znovuzískání dovolené jako chvíle pro introspekci, vděčnost a svobodu definovat štěstí podle svých vlastních podmínek.
